Wednesday 4 June 2014

what to expect when you're expecting

    Poslední rok je až neuvěřitelně paradoxní. Stalo se tolik věcí, které se navzájem vylučovaly, haha. Samozřejmě je tu vyjmenovávat nebudu, ale díky nim můžu říct, že teď bych se klíďo mohla stát na místě filozofem. Takový ty otázky, co bude už mi lezou na nervy. A proto? Neřeším, co bude. Pořád ode mě někdo něco očekává, i já sama si kladla vysoký nároky. Stačilo.
    Mám za sebou všechny písemný kola na psychologii a upřímně se modlím, aby to nedopadlo. Včerejší den pro mě byl naprostý zlom, poprvé v životě jsem měla pocit, že se mi hroutí ta jistá půda pod nohama a víte co? Nebylo to příjemný. Nevědět, co bude, je děsivý, jenže občas vědět, co bude, je ještě děsivější. Nechci mít svůj život na linkách, chci prožít každý den s tím, že mi něco přinesl. Chci se jednou otočit a udělat takový to vítězný "jo", u kterého člověk zaposiluje rukou a vyhodí nohama. Chci na sebe být pyšná.
    Proto přestávám žít pro ostatní. Už se nebudu podřizovat očekáváním druhých, protože žiju život sama za sebe. Nikdy jsem se sebou tedy manipulovat nenechala, ale přeci jen, tlaku se nedá vždy dobře ubránit. A tak jsem došla k jedinýmu východisku - skuteční kamarádi jsou ti, co mi dovolují být mnou. Ostatní nepotřebujiiii. :)
    Stejně je zvláštní, kolik lidí vám projde životem a kolik z nich v něm skutečně zůstane nebo alespoň něco zanechá. Nedá se nad tím moc uvažovat, protože ve výsledku by se člověk cítil strašně, ale strašně sám :)

Saturday 31 May 2014

teď a tady

- ostříhali mě
- mám po maturitě s vyznamenáním (hahaha)
- dalším 6 lidí od nás nemá po maturitě
- nedostanu se na psychologii
- odjedu do Norska/Anglie/Austrálie
- čekají mě nejdelší (a nejlepší, doufám) prázdniny tohohle života
- pořád jsem šílená
- konečně zas můžu psát
- furt narážím na idioty
- a přes to všechno (možná právě pro to všechno) se mám nádherně
- i když sem tam smutně
- život je boží.